Michalův úraz a paní Wegerich

Viac o knihe Michalův úraz a paní Wegerich

Blanka Bartsch Forstová Narodila jsem se v Praze po válce, roku 1945, proto mám svou Prahu tak ráda. Vdala se, narodil se mi syn právě v době, když nás přepadli Rusové, prý osvoboditelé v roce 1968. Byla to těžká doba. Za šest let se narodila dcera. Manžel onemocněl, prodělal dvě vážné operace srdce a zůstal v invalidním důchodu. Po dvaceti letech manželství můj muž zemřel. A vrhla jsem se znova do života. Měla jsem dvě zaměstnání, na starosti dvě děti, rodiče a chatu, která potřebovala opravovat a předělávat. Nakonec jsem si našetřila na auto. Můj bratranec se tehdy ženil a na jeho svatbu jsem jela už svým autem. O něco později jsem v novinách uviděla reklamu Prvního českého autoklubu žen. Přihlásila se, jela svou první rallye a v autoklubu jsem dodnes. Začala jsem se zajímat, jak funguje lidské tělo. Prošla jsem kurzem masérky, pak pokračovala kurzem čínské masáže, zaujala mě reiki a další aktivity. Ráno jsem chodila normálně do práce, pracovala jsem v půjčovně aut, večer ke mně chodili lidé a já je masírovala. K tomu jsem občas jezdila do ciziny a přivážela zpět auta, která naši zákazníci nechávali v našich půjčovnách. Byly to krásné časy. Pak nastal zlom v mém životě. Začalo to inzerátem, který jsem posílala do krajanských listů, že jsem masérka a léčím i bylinkami. Jednou jsem dostala dopis z Kanady, nějaký muž mě psal, že četl můj inzerát v novinách. Byla to náhoda nebo osud? Začala jsem si s Josefem, tak se ten muž jmenoval, psát. Pak i telefonovat. Až se mě Pepa jednou zeptal, zda za ním nechci přijet do Kanady. Souhlasila jsem a vyrazila na svou nejdelší dovolenou. Odletěla jsem z Německa, po tříhodinovém čekání na letadlo, kdy nervy pracovaly – odletím nebo neodletím.Po třech týdnech vracela jsem se do Prahy jako vdaná paní společně s manželem Pepou. Ještě trochu v šoku, protože jsem se svatbou nepočítala, jela jsem pouze na dovolenou. Život s Pepou byl nádherný. Milovala jsem ho a on miloval mě. Žili jsme v Kanadě. Ale protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, stalo se to, co jsem chtěla ze všeho nejméně. Pepa zemřel a šťastný život skončil. Náhoda (nebo osud?) zapracovala i podruhé. Potkala jsem nového muže, tentokrát z Německa. Po osmileté známosti s Michalem jsem se za něho provdala a žiji střídavě v Německu a v Praze. Je nám spolu báječně. Vydala jsem svoji první knihu o Praze „Pražské etudy“ v roce 2010. Publikuji v USA, v Australii, i v Kanadě. V nakladatelství Alisa každý rok vycházejí moje básně v Almanachu Poezie. Ziskávám ocenění v mezinárodní literární soutěž v Polsku. Jsem členkou Klubu autorů Jižního Města, pořádáme divadlo a scénky z naší literární tvorby a vydáme náš Almanach.