Okna v bouři

Viac o knihe Okna v bouři

Okna v bouři

Mně líto oken, když se v bouři třesou.

Ty první cítí větru nárazy,

zvěst první hromů dunících k nám nesou,

v nich šlehnou blesku první obrazy.

A po nich první slza mračen stéká,

než zhoustne v liják, první prška krup

v ně řinčí divně než se bouře vzteká,

svůj hlásá jimi majestátní vstup.

Vše větru záchvaty i pausy znají,

v tmy hýkání jak zmírajících křeč,

noc bez konce, které jest zoře bájí,

vše živlů muky, pro něž chudá řeč.

Však zrána zakalená, tupě civí

a bez výrazu němých do ulic,

když bouř již šlehla svojim ořům v hřívy,

zří v šero leskem mrtvých zřítelnic.

Těm oknům, verše mé, se podobáte,

vy první rovněž nitra každý spor,

mé vichřice, mé blesky, hromy znáte,

mých roztříštěných tužeb meteor.

A ptáte, chvějete se v divé křeči

při každém nárazu té bouře zlé,

jak oběť, které na šíji vrah klečí,

a zápasíte marně v síle mdlé.

A napsány pak – cizích lidí tlupě

v tvář leskem zříte mrtvých zřítelnic,

tak s resignací, prázdně tak a tupě,

jak okna zří po bouři do ulic.