Poslední soud

Viac o knihe Poslední soud

Chodský spisovatel Jindřich Šimon Baar vydal ve válečném roce 1914 první díl románu „Poslední soud“ (druhý vyšel až o několik let později). Katolický kněz Baar šel svým konzervativním způsobem psaní proti modernímu pojetí literární tvorby, kterou na přelomu devatenáctého a dvacátého století představovala, a napořád zanesla do české literatury, mimořádně silná generace básníků, spisovatelů a literárních kritiků a teoretiků. Baar ale navzdory „modernistům“ a jiným novátorům dokázal psát živě; proto (a možná že právě proto) byly jeho romány a povídky vyhledávané „obyčejnými“ čtenáři a sám autor byl velmi oblíbený. Poslední soud je podle autora tím jediným spravedlivým soudem nad lidským konáním. Vše, co člověk dělá a jak jedná je dílem jeho povahy. Román zároveň pokládá otázky, jak se lidská povaha tvoří a kde jsou její kořeny; tedy kořeny dobra a zla.

Téma je autorem předloženo v jednoduchém schématu; dva bratři-synové statkáře v Klenčí-mají oči pro dvě chudá děvčata. Otec, člověk rozumný, synům nebrání a pod podmínkou, že nikdy nerozdělí grunt, pole, louky a lesy, dá k sňatkům své požehnání. Mladšímu postaví v těsném sousedství starého statku statek nový; počká si ještě na narození vnoučat a usmířen odchází z tohoto světa. Starší syn Martin si vzal ráznou a pracovitou Manku, dceru podruha a podruhyně na jejich statku. Manka má však závistivou a zlou povahu. Nesnese radosti a úspěchy těch druhých. Její nezkrotná zloba tak způsobí tragédii. Mančin zločin, na který lidská spravedlnost nedosáhne, bude hodnocen podle J.Š.Baara až před soudem posledním.

Autor v románu shromažďuje motivy, které stále znova spouštějí „démona zla“ a opakovaně rozechvívají „temnou strunu“, jakoby shromažďoval důkazy pro tribunál posledního soudu. Baar byl reformistickým katolickým knězem, který se zasazoval o mravní a sociální obrodu kněžského života. Možná proto nepřekvapí čtenáře, který je jedinečným interpretem každého díla, že katolický spisovatel Baar pojímal lidskou povahu (také) jako důsledek měnících se životních podmínek. Nedržel se tedy pevně katolického dogmatu, že člověk se rodí už jako člověk hříšný a na světě svým „správným“ životem odčiňuje své hříchy a hříchy předků.